Příběh první a asi nejhorší ze všech.

Lucie Dvořáková — Fri, 16 Aug 2024 12:49:34 +0000

V kalendáři mám napsáno, že v listopadu 2020 pošlu do světa článek o vánočním focení, jak udělat aranžmá pro domácí použití, na co si dát pozor a budu sdílet mnoho poznatků z praxe. Sledují mě totiž dvě skupiny lidí. Fotografové, kteří se chtějí inspirovat a okouknout, jak to dělá někdo jiný. A sledují mě také lidé, kteří chtějí mít jen lepší fotky a vůbec netuší, jak se to dá udělat.

Během návštěvy u rodičů jsem požádala mojí sestru, aby mě vyfotila, protože jsem chtěla sdílet fotku jak pózovat a jak nepózovat vsedě na schodech. Tyhle fotky se obecně moc líbí, protože jednou ukázat je lepší, než tisíckrát vysvětlit. Prostě kouknete a víte.
Ok, fotky jsou hotové, my jedeme odpoledne domů a já vůbec netuším, že zítra se probudím do dne, kterým začnu žít noční můru a mé nejhorší obavy se začnou naplňovat. Vlastně je asi dobře, že nevíme, co nás čeká.

8.11. 2020 je neděle. Mladší syn se vzbudí s obrovskou boulí na krku a s tím, že ho bolí hlava a je hodně unavený. Tohle dítě je za normálních okolností neřízená střela, která se jen tak neunaví. Má teplotu, takže to řeším klasicky. Obklad na krk, tekutiny a klid na lůžku.
Bohužel teplota neklesá, naopak se dere do výšin k horečce, takže srážíme Nurofenem. Nejsem ve stresu, protože tohle dítko nebývá nemocné. Žádné angíny, žádné komplikace. Láme si ruce, protože pořád někde leze, je to kluk. Ok, měl 2x zlomenou ruku. Ale horečky a teploty většinou do dvou dnů odezní.

Tentokrát to tak nebylo. V pondělí mluvím s praktickou dětskou lékařkou, doporučuje stejný postup s tím, že se máme ozvat, pokud by horečky neklesly. Bohužel, neklesly. Ve středu se přidalo zvracení, takže jsme domluveni na čtvrteční návštěvě u lékařky, na odběrech a dalším vyšetření.

V noci ze středy na čtvrtek jsem už opravdu vystrašená, horečka je přes 39 stupňů. Rozhodujeme se, zda jet do nemocnice, zda volat rychlou nebo zda dát studený zábal na tělo. Nakonec dávám studený zábal na tělo a horečka ustupuje a to malé tělíčko se konečně může vyspat.

Ve čtvrtek ráno vyrážíme k doktorce, abychom zjistili, co se děje. Nespala jsem už dvě noci, ale pořád ještě se nehroutím, protože jako zkušená máma vím, že „plašením“ mému dítěti nijak nepomůžu. Verdikt paní doktorky je jasný. Jet do Motola, protože neví, co by to mohlo být. Prý bude za blázna, ale raději ať jedeme. Právě našemu synovi zřejmě zachránila život, ale to zatím nikdo z nás neví.

Přijíždíme do Motola a procházíme standardní čekací dobou. Vyšetření, snaha o odběr krve, který se nedaří. Krev neteče, protože malý je dehydrovaný. Odběr alespoň z prstíku. Neteče to, tak prstík mačkají, tlačí, a píchají i do dalšího, aby byla alespoň kapka krve pro laboratoř.
Syn, samozřejmě, pláče, protože ho to bolí, je unavený a bojí se. Pořád nepanikařím. Doktorka rozhodne, že ho přijmou k hospitalizaci, protože také nevědí, co mu je.

Říkám si, že mu nakapou nějakou „dobrotu“ a za dva dny půjdeme domů. Malý pospává na sedačkách v čekárně, protože je obrovsky unavený. Za pár desítek minut ho posazuji na kolečkové křeslo, protože už není schopen ani chodit a vezu ho na lůžkové oddělení.

Ve tři odpoledne odjíždím z nemocnice, protože je tak dojemně statečný, že říká, že to bude dobré a usíná. Je mi hrozně. Bojím se o něj a vyčítám si, že jsem se nenechala přijmout do nemocnice s ním. Nefunguju. Pořád jen brečím a nejsem schopna nic dělat.

V půl osmé večer volají z nemocnice, že bude nutné udělat lumbální punkci a já žádám doktora, aby mě přijali k synovi. Souhlasí, jsem sbalená za 5 minut a jedeme do nemocnice.
V noci se ještě zdálo, že to není takový průšvih. Od rána to ale vypadalo jinak. Byla to rychlost.

Lumbální punkce, kardiologické vyšetření, rentgen plic, sono té boule na krku…Syn pořád usíná, klesá saturace kyslíkem, pořád ho někdo budí kvůli vyšetření. Kolem třetí hodiny odvoz na další vyšetření. Nikam s ním nesmím, i když jsem negativní na covid. Všechna vyšetření s ním objíždí jeho nová lékařka.

Do pokoje vždy všichni vstupují obaleni ochrannými pomůckami.

Po odvozu na poslední vyšetření se na pokoj vrací jen jeho lékařka a s tím, že malého převezli na ARO, protože mu selhává srdíčko. Cože???

Doktorka už si nebere ochranné pomůcky, dokonce mě objímá. Dává mi pár pokynů, co se bude dít teď, ale moc jí nevnímám. Čekám jen na uklidnění, že za pár dní bude vše v pořádku. To, bohužel nepřichází. Večer mě odváží manžel z nemocnice, zatímco náš syn bojuje na oddělení dětského ARO o život.

Přichází dny, kdy čas a běžná realita najednou neexistují. Spím díky práškům na spaní, tady mě meditace nezachrání. Mám pocit, jako by mě někdo přeřízl strunou. Jsem oddělená od všeho, od všech i od sebe. Strašně se bojím, že zazvoní telefon z nemocnice a sdělí nám šílenou zprávu. Zároveň se bojím do nemocnice zavolat.

V pátek v noci mu selhalo srdíčko a byl uveden do umělého spánku. Sedmileté dítě připojené na plicní ventilátor a ve stavu, který tady nikdo nezná. Zatím to doktoři nevědí, ale malý právě bojuje s multiorgánovým selháním po prodělaném covidu. Bezpříznakově. Jak jinak.

Najednou se nestydím říct si o pomoc. Ale neříkám lékařům. Vím, že je v nejlepších rukou a že lékaři udělají vše, co mohou, aby ho zachránili. Ale bojují s touhle nemocí poprvé. Náš syn je v Motole pacient č. 1 s onemocněním, které bude později známe jako PIMS – TS. Píšu lidem, kteří podporují duchovně, duševně. Modlitbou, energií, napojením. Nebojím se říct jim, že jsem zoufalá, vystrašená a na pokraji sil. Nebojím se říct, že je prosím o podporu, že je žádám, aby mi pomohli.

Většina nabízí pomoc, píší mi krásné, podporující zprávy, až je mi líto, že nemám sílu odpovídat. Jsou i tací, kteří v online světě vystupují jako ztělesnění lásky a pomoci a když je požádám o pomoc (a to rozhodně ne o pomoc zdarma, nechci dar, chci pomoc, zaplatila bych cokoliv, dala bych duši za záchranu syna), tak nereagují. Jedna paní mi dokonce odepsala, až když jsme byli doma.

Příběh zkrátím. Následující středu už se postižení srdce tak zlepšilo, že je syn probuzen z umělého spánku. Ve čtvrtek je převezen na oddělení JIP. A tam mě k němu mohou přijmout. Skoro máme doma rodinnou oslavu, že syn bude na JIPce. Znamená to, že zabojoval a přežil. Zabojovalo i mnoho lidí kolem něj. Znalostmi, pomocí, podporou, vším, co lidé okolo nás umí.

Cesta domů byla ještě hrbolatá, ale tyhle pocity i informace už si nechám jen do vzpomínek. Tato situace mě zastavila na mnoho měsíců. Pracovně i jinak. Přišlo uvědomění, že nic na světě pro mě není důležitější než rodina. Přišlo mnoho AHA momentů a dějí se mi dodnes, i když už uplynulo půl roku.

listopad 2021

Začala jsem psát článek na blog půl roku poté, co se to celé stalo. Ale nebyla jsem schopná ho dopsat, natož publikovat. Nyní je to rok a dívám se na celou událost s velkou pokorou.
Nevím proč se to stalo a ani po tom nepátrám. Nemyslím si, že člověk potřebuje znát odpověď na všechny své otázky.

A jak tohle souvisí s focením? Velmi úzce. Pokud začínáme s čímkoliv, s jakoukoliv službou, kde si máme stoupnout sami za sebe, máme strach. Strach, že se nám vysmějí, že nás odmítnou, řeknou nám, že na to nemáme. Že jsme jeden velký podvodník. Teď možná budu znít tvrdě, ale k čertu se strachem z takových blbostí. Jestli se bojíte toho být vidět, tak si pogratulujte, protože se nebojíte ničeho zásadního. Nejde vám o život, nejde vám v podstatě o nic. Jen o bolavé ego.

Béééé, bolííí.

Gratulujte si, protože se vám v životě nestalo nikdy nic hrozného. Nikdy jste totiž neměli opravdový strach. Co teď? Máte AHA moment? Já ho mám pokaždé, když si uvědomím, jaké prkotiny a zbytečné obavy nechávám, aby mě odsouvaly z cesty, kterou jsem si vybrala.

Jenže našemu mozku je to jedno. Nerozlišuje strach o život nebo strach z odmítnutí. Jasně, ono to spolu totiž souvisí. Jak jinak. Všechno vždy souvisí se vším. Žádná novinka, já vím. Takže se „bojíme“ a vymlouváme se.

Neukazujeme se na sociálních sítích s nabídkou naší služby, nepropagujeme se, nechodíme na networkingové akce, kde bychom museli říci, čím se živíme nebo čím bychom se chtěli živit. Prostě se snažíme udělat neviditelnými, abychom při nejbližší příležitosti mohli strčit hlavu do písku ještě hlouběji a ukázat na ten ošklivý, nepravdivý a povrchní svět, protože je to jejich vina.
Doby, ve které žijeme. Společnosti, která je … doplňte si sami. Krize, koronavirus…
Je to jejich vina, že se nám nedaří.

Možná máte pocit, že vás každý kopíruje. Že vás každý pomlouvá. Že si vás každý všímá. Jak fotíte, čím fotíte, za kolik fotíte,…
Možná trávíte mnoho hodin úpravami fotografií, aby vám nikdo nemohl říct, že neumíte fotit.
Možná máte tak nízké ceny, že vaše rodina platí za to, že místo byznysu máte super drahého koníčka.

A kde se v nás tenhle strach bere? Strach postavit se do vlastní síly, uvědomit si naši hodnotu, uvědomit si, co všechno pro naše klienty děláme, kolik jim toho dáváme a jak obrovskou cenu máme pro ty, které fotíme? Co takhle jít do sebe a pohrabat se v těch programech, blocích a strašácích, které tam na nás číhají se bojíme? Fakt?

Ne, to nejsou ti strašáci, je to bolest, která je s tím spojená. My, lidé, se vyhýbáme bolesti. Věříme, že se jednoho dne vzbudíme, budeme ti sebevědomí lidé, kteří nebudou mít problém se propagovat, mít ceny, aby se jim dobře žilo. Že se to nějak stane. Někdy. Ale život nečeká na někdy. To víme všichni. Jenže kdy se, do háje, trochu rozhýbeme, abychom se přestali bát bolesti a přijmeme ji jako součást růstu? Součást bytí. Součást podnikání nebo součást naší profese.

Bolest přijde, to je jisté. Rozhodnete se ji přijmout? Ano, můžete se bát. Může se dokonce zdát, že vám bolest podrazí nohy, zlomí nohy. Je to možné, ale zastaví vás to? Vzdáte se svých snů?

Rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným (bohatým a chudým) člověkem je v ochotě přijmout bolest a čelit problémům. Je to rozdíl mezi tvůrcem a obětí. Dobré je, že s tím dá pracovat a dá se to změnit. Ta těžká část je, že bez akce se nestane nic a zůstane jen u snění.

Článek Příběh první a asi nejhorší ze všech. se nejdříve objevil na Lucie Dvořáková | Fotografie s příběhem.